Zásadním objevem, který stál na samotném počátku rozvoje palných zbraní jako takových, byl zcela samozřejmě střelný prach vynalezený v Číně. První zmínku o látce podobné střelnému prachu je možné údajně nalézt v dokumentu z roku 618 př. n. l.[1] Častěji je ale objev střelného prachu datován až do 7. - 8. století našeho letopočtu.[2]
Do Evropy se střelný prach prokazatelně dostává až ke konci 13. století, kdy byl pravděpodobně recept na výrobu dovezen z východu.[3]Je také možné, že byl v Evropě samostatně objeven, nicméně se jako pravděpodobnější jeví, že mniši Roger Bacon a Berthold Schwarz, jejichž jména v této souvislosti často padají, již o střelném prachu věděli.
První palné zbraně
Krátce poté, co se Evropa seznámila s výrobou střelného prachu, objevily se na našem kontinentu i první palné zbraně, ať již ruční či těžká děla. „První kanon se objevil ve Flandrech kolem roku 1314, v Anglii v roce 1321 a ve Francii 1326.“[4] O první palné zbrani v českém prostředí pak máme zmínky z roku 1383, dělo je doloženo při obléhání Skály u Horažďovic v roce 1399.[5]
Palné zbraně se již ve druhé polovině 14. století a především v průběhu 15. století stávají nezanedbatelným fenoménem a jsou stále častěji využívány. A to i přes poměrně vysoké náklady, které souvisely nejen s pořízením zbraně jako takové, ale i cenou střelného prachu. Dělostřelba byla užívána především při obléhání, kde dochází k postupnému vytlačování až úplné eliminaci obléhacích strojů mechanických (př. katapulty, balisty atp.), především z důvodů vyšší účinnosti proti opevnění. V polních bitvách se ale dělostřelectvo a palné zbraně prosazují také, jako příklad je možno využít husitské polní obce, jejichž součástí bylo i polní dělostřelectvo.
Ve 14. - 15. století se z hlediska typologie děl můžeme setkat s velmi rozličnými názvy, které je často obtížné blíže určit. Například i slovo puška používají někteří kronikáři a soudobí autoři jako označení i pro těžké palné zbraně. Přesto je možno vyzvednout několik základních typů děl, která se objevují.
V případě polních děl pak můžeme rozlišit především houfnice, které mají kratší hlavně o ráži 150 – 200 mm usazené na primitivních lafetách s koly, a tarasnice mající hlavně s relativně malou ráži, nejčastěji 50 – 60 mm, o délce kolem jednoho metru. V případě těžkého dělostřelectva se jedná především o bombardy , těžká děla z počátku v podobě hlavně z vykovaných plátů zpevněných železnými kruhy, později odlévaná z děloviny[6], která je uložena v dřevěném loži a do něj přichycena obručemi. Ráže bombardy může dosahovat až neuvěřitelných hodnot, jsou doloženy kusy s ráží i kolem 80 cm.[7]
Střelivo
Výrobci palných zbraní
V souvislosti se vznikem palných zbraní vznikají téměř okamžitě i řemeslné obory, které se výrobou palných zbraní zabývají. Jedná se především o puškaře a o něco později i dělolijce, kteří se nejčastěji rekrutovali ze zvonařů. Především v případě výrobců těžších děl je pak častým jevem, že svá děla neprodávají, ale jsou i s nimi najímáni do služeb účastníků válečných konfliktů a sami svá děla i obsluhují. Výhodou tohoto systému je především snížení nákladů, neboť zbraň není třeba zakoupit, a také dokonalá znalost zbraně její obsluhou a tedy mimo jiné například i menší riziko roztržení hlavně důsledkem nesprávného nabití.[9]
Vynálezy 15. století
Patnácté století pak přineslo z hlediska vývoje dělostřelby několik zásadních novinek. Především se jednalo o výrobu dělových hlavní s kolébkovými čepy odlévanými na hlavni, které umožnili vznik klasických stěnových lafet s koly a hlavně již nemusely být ukládány do dřevěného lože.[10] Při obléhání se začíná využívat i moždířů, tj. děl střílejících horním obloukem. Zásadní roli hrál i objev doutnáku[11], který nahradil do té doby užívané žhavé železo.[12]
Děla hrála důležitou roli v husitských válkách, kdy efektivně pomáhala v bitvách i při obléhání[13], ale i na konci stoleté války, kdy bratři Bureauové v čele francouzských dělostřelců významně napomohli k porážce Angličanů. Například se jim za pouhých 16 měsíců v letech 1449 až 1450 podařilo dobýt 60 pevností.[14]
Ve druhé polovině 15. století a především ve století 16. se objevují první realizované snahy o unifikaci ráží dělových hlavní. Nejvýznamnější příklady představují země, kterým vládne František I., král Francie, a Karel V. Habsburský, císař Svaté říše a král Španělska. Rozhodně ale nelze hovořit o rychlosti prosazení těchto změn, staré hlavně „neunifikovaných“ ráží zůstávaly často i nadále využívány a v některých zemích nebyla k sjednocení ráží ani dostatečná vůle.
Palné zbraně v 16. století
Šestnácté století pak přináší zásadní rozvoj především v teorii dělostřelby, která se stává předmětem vědeckého bádání, kdy je i na základě experimentů snaha maximalizovat efektivitu dělostřelby. Objevují se první náznaky vojenské organizace dělostřelectva, experimenty s výrobou výbušných granátů, odlehčování hlavní a další prvky, které se ale více prosadí až na samotném sklonku 16. století a mnohdy až v průběhu třicetileté války či později.
V 16. století už také definitivně staré typy děl nahrazují nové. V dobových textech se objevují pojmy jako kartoun, falkonet, švihovka, bazilišek a mnohé další, často odvozené od již zmíněných. Příkladem tak může být i půlkartoun, čtvrtkartoun, atd., což svědčí o výše zmíněném prosazování určité standardizace ráží. Problém tak může být pouze fakt, že není zřejmé v jakých librách je uváděna ráže či v jakých loktech či palcích délka hlavně.
Prakticky ale můžeme rozlišit čtyři základní typy hlavní. Jedná se o culveriny mající hlaveň dlouhou přibližně 30 ráží, které jsou v zásadě nejpřesnější. Následují kanony o délce hlavně přibližně 20 ráží. Nejkratší typ klasických děl pak představují pedrera o délce 10 až 15 ráží. Čtvrtým typem jsou pak moždíře o délce hlavně 5 až 10 ráží.[15] Mimo tuto typologii pak stojí vícehlavňová děla, nazývaná varhany, která se objevují spíše výjimečně a která se ukáží jako málo efektivní a postupem času mizí.
Pevnosti
Druhotným projevem postupného vývoje dělostřelby ve 14. – 16. století byly změny v pevnostním stavitelství. Staré „středověké“ opevnění bylo s vylepšováním dělostřelby méně a méně schopno efektivně odolávat této ničivé síle. Za zásadní lze v tomto směru považovat především rok 1494 a tažení francouzského krále Karla VIII. do Itálie. Součástí jeho armády bylo i 266 děl[16], která dokázala rozbořit hradby, které do té doby odolávaly obléhání po dlouhé týdny, během několika dní. A tato tvrdá zkušenost stála na počátku zrodu novověké pevnosti. Hradby se přeměnily v nevysoké, ale široké armované valy, které efektivně odolávaly nepřátelské palbě a zároveň poskytovaly dostatek prostoru pro rozmístění dělostřelectva vlastního. Světlo světa tak postupně spatřovaly bastiony, raveliny a další prvky moderních pevností.[17] A z Itálie se tento trend postupně přesouval i do ostatních částí Evropy, aby, místy modifikován a přizpůsobován místním podmínkám, kompletně změnil obléhání pevností v precizně promýšlený a hluboké znalosti vyžadující proces.
[2] Childs, John: Vojenská revoluce I. Přechod k modernímu válečniství. In: Townshend, Charles: Historie moderní války. Praha 2007, s. 38.
[5] Klučina, P. – Marsina, R. – Romaňák, A.: Vojenské dějiny Československa. I. díl. Praha 1985, s. 232.