Dělostřelectvo první poloviny 17. století
Dělostřelectvo první poloviny 17. století, takový byl název mojí bakalářské práce, kterou jsem obhájil v září 2012 na Historickém ústavu FF Masarykovy univerzity v Brně a kterou Vám předkládáme i na našich stránkách. Důvod tohoto kroku je zcela prostý. Poskytnou všem, které toto téma zajímá, více informací a poznatků a přispět tak k rozšíření obecného povědomí o tom, jak s velkou pravděpodobností vypadalo dělostřelectvo v době třicetileté války. Ve stručnosti je nastíněn i vývoj dělostřelby v předchozích staletích a okrajově je zmíněno i pevnostní stavitelství.
Je zřejmé, že předkládaný text nemůže obsáhnout úplně vše. Jsem si jistý, že každá z kapitol by vydala na samostatnou práci většího rozsahu, než má tato. Ale i přesto jsem pevně přesvědčen o tom, že v ní i problematiky znalý čtenář může najít dostatek zajímavých informací.
Oproti původní bakalářské práci byla vynechána úvodní kapitola pojednávající o literatuře, pramenech a metodě práce a také závěrečný seznam užité literatury a pramenů. Obrazové přílohy jsou součástí samotných textů. V případě zájmu i o tyto části, je možné celou práci stáhnout na odkazu http://is.muni.cz/th/361106/fss_b/Bakalarska_prace_Skalnik.pdf .
A ještě drobná prosba závěrem. Pokud se Vám můj text líbí, budeme rádi, pokud na něj na svých stránkách odkážete, ale nebudete jej na ně kopírovat.
Pokud budete mít k textu jakékoliv dotazy, poznámky či upřesnění, uvítám je na svém osobním emailu This email address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it..
Miroslav Skalník, autor
Stručný vývoj dělostřelby v Evropě do 16. století
Zásadním objevem, který stál na samotném počátku rozvoje palných zbraní jako takových, byl zcela samozřejmě střelný prach vynalezený v Číně. První zmínku o látce podobné střelnému prachu je možné údajně nalézt v dokumentu z roku 618 př. n. l.[1] Častěji je ale objev střelného prachu datován až do 7. - 8. století našeho letopočtu.[2]
Děla první poloviny 17. století
Technologie výroby dělových hlavní vycházela celkem logicky z předchozího vývoje a dá se říci, že v první polovině 17. století nezaznamenala žádný zásadnější zlom. Jako materiál dělových hlavní připadaly v úvahu v podstatě pouze dva druhy kovu železo a bronz.
Dělostřelectvo a dělostřelci v první polovině 17. století
Ještě na počátku 17. století bylo dělostřelectvo tou složkou armády, u které v podstatě chyběla jakákoliv vojenská organizace. Dělostřelci byli jako řemeslníci najímaní válčícími stranami pouze v případě potřeby. Tento fakt vedl především k tomu, že dělostřelectvo bylo v této době složkou nepočetnou, využívanou především při dobývání, a v bitvách bylo považováno za téměř bezvýznamné.[1] Zásadní změnu v tomto směru přinesla až třicetiletá válka, především pak švédské vojenské reformy, které byly postupem času nuceny více či méně akceptovat a napodobit i ostatní do konfliktu zapojené mocnosti.
Pevnosti a opevnění první poloviny 17. století
Ještě předtím, než bude vylíčeno praktické užití dělostřelectva v různých situacích, je nutnou součástí stručný exkurz věnující se pevnostem a pevnostnímu stavitelství projednávaného období.
Dělostřelectvo na přesunu
Přesun dělostřelectva byl jedním z nejnáročnějších úkolů, se kterými se museli vojevůdci a především dělostřelci a pomocní vojáci první poloviny 17. století potýkat. S ohledem na stav tehdejších cest, který se navíc ještě zhoršoval vlivem špatného počasí, přeprava, obzvláště těžkých obléhacích děl, představovala náročný úkol organizačně i logisticky.
Dělostřelectvo v polní bitvě
Polní bitva představuje jeden z rozhodujících momentů válečného konfliktu, který má ovšem často velmi nepředvídatelný výsledek. To byl také jeden z důvodů, proč se většina velitelů raně novověkých armád takovýmto přímým střetům raději vyhýbala a preferovala unavení nepřítele složitými manévry.[1] To ovšem pochopitelně neznamená, že by k bitvám nedocházelo, třicetiletá válka je takovýchto střetů, v menším či větším provedení, plná.
Dělostřelectvo při obléhání
Jestliže se o polní bitvě dá říct, že existovala snaha se jí vyhnout, rozhodně to neplatí o obléhání. Dobití a obsazení pevnosti či jiného opevněného místa mělo strategický zásadní význam, neboť i malá pevnost byla schopná ovládat území až 80 kilometrů čtverečních. Navíc bylo obléhání pevnosti chápáno jako proces, který nese podstatně menší rizika než bitva. Při dostatečném počtu mužů, děl a času se většinou jednalo o postup, který měl zřejmý konec. A tím byl pád pevnosti a její obsazení. Pokud pevnost dokázala odolat, bylo to často způsobeno absencí jednoho z těchto faktorů. Postupně se takováto situace stávala stále zřejmější a vyvrcholením vývoje byl moment, kdy musel útočník udělat symbolické kroky, jako bylo sestavení baterií, výkop sap do určité blízkosti atd., což bylo pokládáno za dostatečné k tomu, aby se pevnost mohla vzdát, aniž by její velitel přišel o čest.[1]
Nastínění dalšího vývoje
Jedním z nejdůležitějších důsledků třicetileté války bylo, že se začaly objevovat první stálé armády, které měly nahradit nespolehlivé armády žoldnéřské. Z pochopitelných důvodů, ke kterým patří především náklady, byly nejdříve tomuto procesu podrobeny jednotky pěchoty a jezdectva. Dělostřelectvo a dělostřelci byli přesunuti do královských arsenálů, kde byli pouze připraveni pro případ válečného konfliktu. Přerod dělostřelectva v klasickou součást armády tak byl realizován ve většině států Evropy až na přelomu 17. a 18. století. A stejně tak vývoj dělostřelecké techniky, jako by se do určité míry v 2. polovině 17. století zastavil. Rakušané, ale i Ludvík XIV. ve svých válečných taženích užívali dělostřelecké techniky, která se od té z konce třicetileté války příliš neodlišovala.