Ještě předtím, než bude vylíčeno praktické užití dělostřelectva v různých situacích, je nutnou součástí stručný exkurz věnující se pevnostem a pevnostnímu stavitelství projednávaného období.

Novověké opevnění

Charakter novověké pevnosti se významným způsobem odlišoval od opevnění budovaných v průběhu středověku alespoň v případě pevností, které byly vybudovány nově. Takových ale nebylo mnoho a ještě na počátku 17. století bylo mnoho míst opevněno po starém způsobu. Toto opevnění pak bylo s postupem času a především pod tlakem válečných událostí postupně nahrazováno či alespoň doplňováno prvky novověké pevnosti, často zvané bastionová.

Umění budování bastionové pevnosti se rychle šířilo po celé Evropě a v průběhu 16. století již existovalo mnoho příruček od různých autorů - architektů, např. od Daniela Speclina, který sepsal roku 1589 dílo  Architectura von Vestungen, jak tyto pevnosti budovat v reálných podmínkách.^[1]

Zásadním prvkem novověkého opevnění byly nevysoké armované valy poskytující svou dostatečnou tloušťkou efektivní obranu proti nepřátelské dělostřelbě a zároveň i dostatek místa pro postavení dělostřelectva vlastního. Ideálním základním tvarem, od kterého se měla stavba pevnosti odvíjet, byl doporučován šestiúhelník.^[2] Ten měl být na všech rozích posílen pětiúhelníkovými bastiony, jejichž nejdůležitějším úkolem byla eliminace „mrtvých bodů“ ve kterých nebylo možné střílet na útočníky. Délky všech hran tohoto opevnění byly dopočítávány především podle dostřelu tehdejších zbraní, především děl.

K dalším prvkům umožňujícím efektivní obranu pak patřilo „vybudovat na okraji nejvyšší části kontraeskarpy (vnější zděné stěny příkopu) římsu a vytvořit tak komunikaci, na níž by bylo možné pod částečným krytím šikovat masy střelců z ručních zbraní. Tato „via copperta“, krytá cesta, našla rychle uplatnění po celé Evropě. Další novinkou byl ravelin, který usnadňoval vnější obranu. Byl to samostatný pevnostní prvek, předsunutý v příkopu do prostoru mezi bastiony (to znamená před kurtinu), který umožňoval dělostřelcům obléhané pevnosti pokrývat křížovou palbou její okolí.“^[3]

Efektivitu celého obranného systému pak ukončoval takzvaný glacis, uměle vytvořený svah směrem do předpolí, který umožňoval přímou palbu do nepřítele nuceného tento prostor přejít.

V ideálním případě tak pevnost postavená podle nového modelu vypadala z vrchu jako hvězda umožňující křížovou palbu do všech míst v jejím nejbližším okolí. Obranyschopnost takovéhoto komplexu mohla být dále zesílena vybudováním vnitřních kasemat se střílnami pro pušky i děla, doplňkovými samostatnými předsunutými prvky v nejvíce ohrožených místech atd.

Nizozemská pevnostní architektura

Poněkud odlišný systém opevnění se vyvinul v Nizozemí v prostředí boje se Španěly mezi lety 1566-1648. Odlišnost nizozemského systému spočívala především v absenci armování, což činilo pouze z hliněných valů sestavené pevnosti ještě více odolné vůči nepřátelské dělostřelbě a zároveň bylo jejich vybudování méně nákladné. Stinnou stránkou byla naopak snížená (ale rozhodně ne nulová) obranyschopnost především vůči pěchotnímu útoku způsobenému absencí prvků jako byly kasematy.^[4] Neméně důležitou roli hrál i fakt větší náročnosti na údržbu, a proto byl staviteli pevností více doporučován typ armovaný, nazývaný někdy novoitalský.

Polní opevnění

Opevňování se však netýkalo pouze měst a pevností jako takových, ale v menším měřítku byla opevňována i vojenská ležení určená k dlouhodobějšímu pobytu armády, přičemž charakter tohoto opevnění se odlišoval podle toho, zda se jednalo o opevnění útočné či obranné.

Obranné ležení bylo budováno vždy ve vhodném terénu, který obranu usnadňoval, a zároveň na místě, které mělo dobrý přístup ke zdroji vody. Pokud bylo takovéto ležení plánováno na delší dobu, nebylo možné považovat za dostatečnou vozovou hradbu, a proto bylo ihned po příchodu započato s kopáním příkopů a vršení hliněných valů, které byly někdy doplněny i malými baštami.

Pokud se jednalo o ležení útočné, tj. při obléhání měst či pevností, důležitou roli v budovaném opevnění hrála dělostřelecká postavení. Ta se nacházela v místech, která maximalizovala účinky děl na obléhané místo. Využíváno bylo z pochopitelných důvodů i staveb, které se v prostoru tábora nacházely.

Polní opevnění se ale neskládala pouze z hliněných valů a případně v místě stojících objektů, ale také z prvků ze dřeva a proutí. Valy byly doplňovány zahrocenými dřevěnými kůly, proutěnými ploty a jedním z nejdůležitějších prvků byly gabiony. Jednalo se o proutěné koše mající nejčastěji kolem šesti stop v průměru a výškou kolem pěti stop.^[5] Jiné zdroje uvádějí i výšku až deset stop. Tyto koše byly k zemi připevněny dřevěnými tyčemi zatlučenými do země a následně naplněny dobře udusanou hlínou, která neměla v žádném případě obsahovat kamení.^[6] S pomocí těchto košů byly vytvořeny střílny, na nejohroženějších místech stálo i více košatin za sebou. V celém táboře byly potřeba tisíce takovýchto košů, přičemž výroba každého jednotlivého koše znamenala přibližně tři hodiny práce pro dva i více mužů.^[7]

Vstupy do tábora byly často osazeny různými typy ostnatých plotů, padacími mosty a improvizovanými branami.^[8]