Dělostřelectvo první poloviny 17. století
Dělostřelectvo první poloviny 17. století, takový byl název mojí bakalářské práce, kterou jsem obhájil v září 2012 na Historickém ústavu FF Masarykovy univerzity v Brně a kterou Vám předkládáme i na našich stránkách. Důvod tohoto kroku je zcela prostý. Poskytnou všem, které toto téma zajímá, více informací a poznatků a přispět tak k rozšíření obecného povědomí o tom, jak s velkou pravděpodobností vypadalo dělostřelectvo v době třicetileté války. Ve stručnosti je nastíněn i vývoj dělostřelby v předchozích staletích a okrajově je zmíněno i pevnostní stavitelství.
Je zřejmé, že předkládaný text nemůže obsáhnout úplně vše. Jsem si jistý, že každá z kapitol by vydala na samostatnou práci většího rozsahu, než má tato. Ale i přesto jsem pevně přesvědčen o tom, že v ní i problematiky znalý čtenář může najít dostatek zajímavých informací.
Oproti původní bakalářské práci byla vynechána úvodní kapitola pojednávající o literatuře, pramenech a metodě práce a také závěrečný seznam užité literatury a pramenů. Obrazové přílohy jsou součástí samotných textů. V případě zájmu i o tyto části, je možné celou práci stáhnout na odkazu http://is.muni.cz/th/361106/fss_b/Bakalarska_prace_Skalnik.pdf .
A ještě drobná prosba závěrem. Pokud se Vám můj text líbí, budeme rádi, pokud na něj na svých stránkách odkážete, ale nebudete jej na ně kopírovat.
Pokud budete mít k textu jakékoliv dotazy, poznámky či upřesnění, uvítám je na svém osobním emailu Cette adresse e-mail est protégée contre les robots spammeurs. Vous devez activer le JavaScript pour la visualiser..
Miroslav Skalník, autor
Stručný vývoj dělostřelby v Evropě do 16. století
Zásadním objevem, který stál na samotném počátku rozvoje palných zbraní jako takových, byl zcela samozřejmě střelný prach vynalezený v Číně. První zmínku o látce podobné střelnému prachu je možné údajně nalézt v dokumentu z roku 618 př. n. l.[1] Častěji je ale objev střelného prachu datován až do 7. - 8. století našeho letopočtu.[2]
Děla první poloviny 17. století
Technologie výroby dělových hlavní vycházela celkem logicky z předchozího vývoje a dá se říci, že v první polovině 17. století nezaznamenala žádný zásadnější zlom. Jako materiál dělových hlavní připadaly v úvahu v podstatě pouze dva druhy kovu železo a bronz.
Dělostřelectvo a dělostřelci v první polovině 17. století
Ještě na počátku 17. století bylo dělostřelectvo tou složkou armády, u které v podstatě chyběla jakákoliv vojenská organizace. Dělostřelci byli jako řemeslníci najímaní válčícími stranami pouze v případě potřeby. Tento fakt vedl především k tomu, že dělostřelectvo bylo v této době složkou nepočetnou, využívanou především při dobývání, a v bitvách bylo považováno za téměř bezvýznamné.[1] Zásadní změnu v tomto směru přinesla až třicetiletá válka, především pak švédské vojenské reformy, které byly postupem času nuceny více či méně akceptovat a napodobit i ostatní do konfliktu zapojené mocnosti.
Pevnosti a opevnění první poloviny 17. století
Ještě předtím, než bude vylíčeno praktické užití dělostřelectva v různých situacích, je nutnou součástí stručný exkurz věnující se pevnostem a pevnostnímu stavitelství projednávaného období.
Dělostřelectvo na přesunu
Přesun dělostřelectva byl jedním z nejnáročnějších úkolů, se kterými se museli vojevůdci a především dělostřelci a pomocní vojáci první poloviny 17. století potýkat. S ohledem na stav tehdejších cest, který se navíc ještě zhoršoval vlivem špatného počasí, přeprava, obzvláště těžkých obléhacích děl, představovala náročný úkol organizačně i logisticky.
Dělostřelectvo v polní bitvě
Polní bitva představuje jeden z rozhodujících momentů válečného konfliktu, který má ovšem často velmi nepředvídatelný výsledek. To byl také jeden z důvodů, proč se většina velitelů raně novověkých armád takovýmto přímým střetům raději vyhýbala a preferovala unavení nepřítele složitými manévry.[1] To ovšem pochopitelně neznamená, že by k bitvám nedocházelo, třicetiletá válka je takovýchto střetů, v menším či větším provedení, plná.
Dělostřelectvo při obléhání
Jestliže se o polní bitvě dá říct, že existovala snaha se jí vyhnout, rozhodně to neplatí o obléhání. Dobití a obsazení pevnosti či jiného opevněného místa mělo strategický zásadní význam, neboť i malá pevnost byla schopná ovládat území až 80 kilometrů čtverečních. Navíc bylo obléhání pevnosti chápáno jako proces, který nese podstatně menší rizika než bitva. Při dostatečném počtu mužů, děl a času se většinou jednalo o postup, který měl zřejmý konec. A tím byl pád pevnosti a její obsazení. Pokud pevnost dokázala odolat, bylo to často způsobeno absencí jednoho z těchto faktorů. Postupně se takováto situace stávala stále zřejmější a vyvrcholením vývoje byl moment, kdy musel útočník udělat symbolické kroky, jako bylo sestavení baterií, výkop sap do určité blízkosti atd., což bylo pokládáno za dostatečné k tomu, aby se pevnost mohla vzdát, aniž by její velitel přišel o čest.[1]
Nastínění dalšího vývoje
Jedním z nejdůležitějších důsledků třicetileté války bylo, že se začaly objevovat první stálé armády, které měly nahradit nespolehlivé armády žoldnéřské. Z pochopitelných důvodů, ke kterým patří především náklady, byly nejdříve tomuto procesu podrobeny jednotky pěchoty a jezdectva. Dělostřelectvo a dělostřelci byli přesunuti do královských arsenálů, kde byli pouze připraveni pro případ válečného konfliktu. Přerod dělostřelectva v klasickou součást armády tak byl realizován ve většině států Evropy až na přelomu 17. a 18. století. A stejně tak vývoj dělostřelecké techniky, jako by se do určité míry v 2. polovině 17. století zastavil. Rakušané, ale i Ludvík XIV. ve svých válečných taženích užívali dělostřelecké techniky, která se od té z konce třicetileté války příliš neodlišovala.