Jedním z nejdůležitějších důsledků třicetileté války bylo, že se začaly objevovat první stálé armády, které měly nahradit nespolehlivé armády žoldnéřské. Z pochopitelných důvodů, ke kterým patří především náklady, byly nejdříve tomuto procesu podrobeny jednotky pěchoty a jezdectva. Dělostřelectvo a dělostřelci byli přesunuti do královských arsenálů, kde byli pouze připraveni pro případ válečného konfliktu. Přerod dělostřelectva v klasickou součást armády tak byl realizován ve většině států Evropy až na přelomu 17. a 18. století. A stejně tak vývoj dělostřelecké techniky, jako by se do určité míry v 2. polovině 17. století zastavil. Rakušané, ale i Ludvík XIV. ve svých válečných taženích užívali dělostřelecké techniky, která se od té z konce třicetileté války příliš neodlišovala.

Moment změny přinesl ve Francii až Jean Florent de Valliér, v Rakousku následovaný knížetem Lichtensteinem, který inspiroval Vallierova francouzského nástupce Jeana-Baptista  Vaquette de Gribeauvala. Děla byla v tomto období zlehčována, především snížením množství ozdob na hlavních a množství materiálu užitého na jejich výrobu. Snížena byla i dávka střelného prachu, ale dostřel postupně narůstal. Stalo se tak především díky zmenšení rozdílu mezi ráží děla a průměrem vkládané koule. Zvětšena byla naopak kola pro lepší pohyb a především veškeré součásti byly standardizovány, aby byly bez obtíži kdykoliv zaměnitelné. Dělostřelci byli, stejně jako ostatní vojáci, vystrojeni jednotnými uniformami a stali se postupně těmi, kteří měli ještě větší vliv na výsledek bitvy. V tomto kontextu snad lze připomenout výrok císaře Napoleona I., původně dělostřeleckého důstojníka, který tvrdil, že čím slabší je armáda, tím silnější musí mít dělostřelectvo. Následný vynález hlavně s vývrtem pak přenesl možnosti dělostřelectva do naprosto odlišných dimenzí, o kterých se snad mohlo dělostřelcům a vojenským teoretikům první poloviny 17. století, s nadsázkou řečeno, pouze zdát.