Ještě na počátku 17. století bylo dělostřelectvo tou složkou armády, u které v podstatě chyběla jakákoliv vojenská organizace. Dělostřelci byli jako řemeslníci najímaní válčícími stranami pouze v případě potřeby. Tento fakt vedl především k tomu, že dělostřelectvo bylo v této době složkou nepočetnou, využívanou především při dobývání, a v bitvách bylo považováno za téměř bezvýznamné.^[1] Zásadní změnu v tomto směru přinesla až třicetiletá válka, především pak švédské vojenské reformy, které byly postupem času nuceny více či méně akceptovat a napodobit i ostatní do konfliktu zapojené mocnosti.

Organizace dělostřelectva

Nejzásadnější moment této změny představuje rok 1630, kdy bylo švédské dělostřelectvo reorganizováno Gustavem II. Adolfem do jakési plukovní struktury, i když plukem v pravém slova smyslu nebyla nikdy, skládající se z šesti kompanií. Jedna byla složena z plukovních děl, tři byly pro těžká děla a svoji kompanii měli i specialisté ohněstrůjci. Poslední pak byla určena pro minéry a ostatní odborníky na obléhací práce, později nazývané jako sapéři. V říjnu roku 1632 byl pak stanoven počet 1200 mužů pro dělostřelecký štáb. Souvisejícím logickým krokem, který přispěl k zlepšení pohyblivosti dělostřelectva, bylo začlenění trénu a vozků od jednotlivých děl přímo do armády a tedy ukončení závislosti na najímaných přepravcích.^[2] Nicméně tato změna se neprosadila trvale a ještě na přelomu 17. a 18. století fungovalo běžně najímání vozků s povozy, kteří nebyli součástí armády.^[3]

Nejvyšším nadřízeným dělostřelectva byl panovníkem jmenovaný funkcionář, nejčastěji nazývaný polní zbrojmistr (ve Francii velmistr) obklopený svým štábem.^[4] Jeho úkolem bylo zajišťování dostatečného množství dělostřelců i samotných děl a v průběhu konfliktu především zásobování municí a střelivem. Jeho velení podléhali dělostřelečtí důstojníci a poddůstojníci. Ti pak měli pod svým velením jednotlivé dělostřelce (u každého děla alespoň jeden), jejich asistenty a také jako pomocnou sílu dělostřelectvu přičleňované mušketýry, jejichž úkolem bylo především vypomáhat s přesunem děl a budováním polních opevnění. Osádky plukovních děl pak samozřejmě podléhaly velení důstojníků a poddůstojníků pěších regimentů, ke kterým byly přiděleny.^[5]

Osobnost dělostřelce

Dobové prameny neopomínají řešit ani to, kdo konkrétně se mohl dělostřelcem stát. Například William Eldred přímo vytyčuje některá řemesla, z jejichž středu je rekrutování dělostřelců nejvhodnější: „Muži, kteří jsou znalí, prověření prací a pečliví (tesaři, zedníci, cihláři a silní, čestní a uvážliví pracovníci). Všichni důstojní muži, kteří jsou pracovití, snaživí v učení a kteří by měli umět psát a číst. Učenci a umělci nejsou vyloučeni, ale nejsou často k nalezení či přebyteční. (překlad autora)“^[6] Přičemž i se všemi ostatními se shoduje především na tom, že dělostřelec musí ovládat matematiku a psaní. A právě tato náročnost je i důvodem k tomu, proč byli dělostřelci podstatně lépe placení než obyčejní vojáci, a také důvod toho, proč se z dělostřelců často rekrutovali i nejvyšší velitelé celých armád. K nejznámějším velitelům – dělostřelcům patří především Lennart Torstensson^[7] nebo na císařské straně například Otto Christoph von Spaar.

O tom, že za své do jisté míry výjimečné postavení mezi vojáky nesli dělostřelci i zodpovědnost za své umění, svědčí případ dělostřelce z obléhání Řezna roku 1634. Ten byl poté, co ani jednou ze dvaceti čtyř po sobě následujících ran nezasáhl věž, na kterou mířil, oběšen.^[8]

Vzhled dělostřelce

Co se týká vzhledu samotných dělostřelců a jejich viditelného odlišení od ostatních, nelze předpokládat významnější rozdíly oproti ostatním vojákům, především pěchotě.^[9] V žádném případě nelze u dělostřelců hovořit o uniformitě, která podle většiny autorů v této době ještě neexistovala, případně byla v samotném zárodku na úrovni regimentů.^[10] Pokud lze o nějakém sjednocujícím prvku hovořit, lze snad vyzvednout význam barev u důstojnických šerp, rukávových pásek atp. Například pro císařskou armádu byla v této době typickou barvou červená, Švédové ke konci třicetileté války nosili žlutou. V případě švédských vojáků bylo někdy užíváno jako rozlišovacího znamení ale i zelených ratolestí za kloboukem. Lze předpokládat, že takovéto rozlišovací prvky nosili i dělostřelci.

Co se týká samotného oděvu dělostřelce, stejně jako u ostatních vojáků lze říci, že bylo odvislé od jeho finančních možností, stejně jako od délky válečného tažení. Peter Englund odkazuje na instrukční knížku, která prý vojákům, radí aby „nosili rozumný oděv, tj. dobrý plstěný klobouk, pevné boty (v případě dělostřelců lze předpokládat spíše nízké, pozn. autora), kalhoty ke kolenům, punčochy, dvě silné košile, kabátec a přes něj plášť na ochranu před větrem a deštěm.“^[11] Snahou všech vojáků bylo oblékat se co nejvíce honosně, většina pak nosila i různé ochranné prvky jako kyrysy či přilby, samozřejmostí byla příruční zbraň jako kord, tesák či alespoň dýka.

Oblečení a vybavení někdy dodával vojákům erár, který ale často nebyl schopen dodat ani potraviny natož oblečení. Bylo proto běžné, že si vše obstarávali sami. O tom, že se tak mnohdy stávalo velmi nevybíravými a lupičskými způsoby, nelze pochybovat. Jiní v tomto směru nebyli ani dělostřelci, na které se dochovala konkrétní stížnost na plenění například z brtnického panství z roku 1623.^[12]

Odlišnosti dělostřelců

To, čím se dělostřelci viditelně odlišovali od ostatních vojáků, tak bylo pouze některé jejich specifické vybavení. Jako nejviditelnější odznak můžeme zdůraznit doutnákovou hůl objevující se často i v podobě dělostřelecké partyzány. Méně často se objevujícím a méně výrazným specifickým vybavením dělostřelce je pak tzv. dělostřelecký stilet s vyrytými dílci například pro určení ráže děla.

Stejně jako ostatní lidé první poloviny 17. století, byli i dělostřelci jistě lidmi věřícími. Svatou patronkou dělostřelců byla sv. Barbora, v jejímž jménu se uvádí, že byla často zahajována i palba, společně s naznačením kříže před hlavní.