Technologie výroby dělových hlavní vycházela celkem logicky z předchozího vývoje a dá se říci, že v první polovině 17. století nezaznamenala žádný zásadnější zlom. Jako materiál dělových hlavní připadaly v úvahu v podstatě pouze dva druhy kovu železo a bronz.
Materiály na výrobu dělových hlavní
Železo-litinové hlavně byly podstatně méně časté, což vysvětluje Johan Jacobi von Wallhausen jako důsledek velkého rizika vzniku různých puklin či děr při odlévání, které mají často za následek roztržení hlavně při výstřelu.[1] Přesto byla litina užívána a to především pro hlavně děl námořních, občas i pevnostních, a také se objevují litinové hlavně u malých děl plukovních. Výhodou litiny byla především nižší výrobní cena než u hlavní bronzových a také lepší dostupnost tohoto materiálu.[2]
Základním materiálem byl ale dělový bronz. Wallhausen doporučuje 100 liber mědi, 20 liber zvonoviny (pokud není, tak 8 liber mosazi) a 10 liber zinku.[3] Eduard Wagner pak k této záležitosti píše: „Podle dobových předpisů se ještě na počátku 17. století potřebovalo k odlití hlavně o váze 6400 liber 5435 liber kvalitní mědi, zbytek 965 liber se skládal z 20 dílů cínu, 5 dílů mosazi a 10 dílů olova.“[4] Všechny tyto složky se musely rozdrtit na malé kousky, aby se při tavení řádné promísily.
Výroba děla
Ještě před samotným odléváním bylo nutné připravit odlévací formu. Nejprve byl vyroben model dělové hlavně v poměru 1:1, jehož jádro tvořila železná tyč a který se opracoval do kýžené podoby včetně veškerých ozdob, zpevňovacích prstenců a úchytů v těžišti hlavně, nejčastěji v podobě delfínů. Na závěr byl model potřen směsí loje a vosku a obalen jílovou hlínou, do které Wallhausen doporučuje přidávat např. zvířecí srst nebo vlasy pro vyšší pevnost. Tento celek byl vysušen v ohni, následně rozebrán a byl vyjmut model. Samotná forma byla dokonale vysušena a vypálena. Poté byla forma znovu zkompletována, zpevněna a do středu se vložila železná trubka menšího průměru, než byla plánovaná ráže. Tato trubka byla v zadní části uchycena železným křížem (zůstával po odlití součástí hlavně), aby nedošlo k uhnutí při odlévání. Následně byla celá forma zakopána do země a hlaveň byla odlita. Po odlití a vychladnutí byla hlaveň vyjmuta, očištěna a odvrtána na kýženou ráži. Na závěr byla vyvrtána zátravka, celá hlaveň znovu vyčištěna, prohlédnuta a v případě nenalezení žádné chyby byla provedena praktická zkouška výstřely. Při prvním výstřelu bylo dělo nabito stejnou vahou prachu, jako má dělová koule, při druhém polovinou této hmotnosti a potřetí jednou čtvrtinou, což byla i přibližná standardní dávka.[5]
Druhým krokem bylo vyrobení dřevěné lafety a příslušného nářadí. Lafety polních děl byly stěnové, osazené dvěma loukoťovými koly a byly vyráběny z tvrdého dřeva (příloha č. 5). Jejich velikost byla závislá na velikosti hlavně, délka byla většinou o 1/3 (u velkých děl) či 1/5 (u malých) delší než samotná hlaveň. Na nejvíce namáhaných místech byla lafeta vyztužena železným kováním.
V případě užití děla v pevnosti či na palubě lodi se často užívaly lafety pevnostní a v případě nejmenších hlavní umístěných na hradbách se využívaly i dřevěné trojnožky. Na zvláštním typu lafet pak byly umístěny i moždíře.
Dělostřelecké nástroje a vybavení
K základnímu vybavení každého děla patřila měděná dělostřelecká lopatka, pomocí které byl prach vkládán do hlavně, vytěrák z ovčího rouna na dřevěné násadě, nabiják vyrobený z jednoho kusu tvrdého dřeva a na konci omotaný měděným drátem, dřevěné vědro na vodu s octem, jehla na čištění zátravky, prachovnice s jemným zátravkovým prachem, klíny vkládané pod hlaveň k úpravě náměru. Součástí vybavení byla i dřevěná bedna na nářadí ukládaná mezi bočnice lafety a v neposlední řadě i různá lana. U větších obléhacích děl pak byla součástí i dřevěná deska s výřezem, která se pokládala na hlaveň jako ochrana dělostřelce proti kulkám pří zaměřování, kvadrant a mnoho dalších drobností.[6]
Typy děl
Podstatně náročnější problém představuje rozdělení děl dle typů a ráží. Ráže děla byla určována až do 19. století hmotností železné kule a byla po pokusech z předchozích staletí postupně standardizována. Největší zásluhu na této standardizaci nesli především Španělé, kteří ji na základě prací Diega Uffana uvedli roku 1609 do praxe, aby se tento trend vzápětí rozšířil i do Holandska, Francie a Švédska.[7] Na jejich dělení pak staví i Wallhausen, který rozděluje děla na kartouny (48 lb), půlkartouny (24 lb), čtvrtkartouny (12 lb) a osminy kartounu (6 lb).[8] Naproti tomu William Eldred ještě v roce 1646 pracuje s tradičními pojmy jako robinet, falkonet, falkon, culverin atp.[9] Mimo Wallhausenovo členění stojí čistě z logiky vývoje i takzvaná děla plukovní, která byla postupně zavedena a využívána až v průběhu třicetileté války, a byla proto v době vzniku Archiley kriegskunst autorovi neznámá. Nejčastěji se jednalo o bronzová děla tříliberní, někdy uváděná i jako čtyřliberní. Některé kusy byly, obzvláště s postupem času, vyráběny ze železa a dočasně se objevila i kožená plukovní děla.[10] Tato děla jsou často vydávána za švédský objev, ale ve skutečnosti byla poprvé zkonstruována Philipem Eberhardem v Curychu roku 1622. Švédové tento nápad pouze zavedly do výzbroje, ovšem v boji se tato děla neosvědčila, a proto přestala být využívána.[11]
Mimo klasická děla se objevují moždíře, děla s krátkou nejčastěji bronzovou hlavní určená pro střelbu tzv. horní skupinou úhlů. Zásadní odlišností oproti klasickým dělům je využití hmoždířů pro střelbu granáty a kamennými koulemi, které dopadaly na cíl skoro svisle. Některými autory jsou občas vyčleňovány tzv. pierriery sloužící výhradně pro střelbu kamennými koulemi.
Mezi dělostřelecké kusy, i když se nejedná v pravém slova smyslu o děla, je pak nutné zařadit i takzvané petardy užívané při obléhání. Petarda měla podobu zvonu či vědra, taktéž nejčastěji bronzového, naplněného až 100 kg střelného prachu a sloužila k ničení bran či zdí.[12]
Čtvrtkartoun z pohledu čísel
Pokud bychom chtěli alespoň jedno z děl charakterizovat z hlediska konkrétních hodnot, dostaneme se u jednoho z nejčastěji užívaných polních děl, tj. čtvrtkartounu o ráži 12 lb (odpovídá přibližně 120 mm vývrtu[13]) ke hmotnosti hlavně 2700 lb, délce hlavně v podobě 24 násobku ráže, účinnému dostřelu kolem 750 kroků a maximálnímu dostřelu při největším náměru (45 stupňů) až 5000 kroků.[14] Přičemž obzvláště hodnoty dostřelu je nutno brát s velkou rezervou, protože dostřel ovlivňovalo mnoho aspektů. Asi nejdůležitější roli hrála kvalita střelného prachu, konkrétně jeho složení, a samozřejmě jeho množství užité při výstřelu.
Střelný prach
Poměry složení střelného prachu nebyly v první polovině 17. století ještě plně ustáleny. Všeobecná shoda samozřejmě panovala na třech základních složkách, které Wallhausen charakterizuje těmito slovy: „Stejně jako člověk je složen ze tří částí: těla, duše a ducha, stejně tak v prachu najdeme tři složky: uhlí je tělo, síra je duše a sanitr duch. (překlad autora)“[15] Jím doporučené poměry lze přepočítat na 18,75 dílů uhlí, 12,5 dílů síry a 68,75 dílů ledku, což je poněkud odlišné od poměrů, které jsou u černého prachu využívány v současnosti (75% ledku, 15% síry a 10% dřevěného uhlí) a s velkou pravděpodobností i od poměrů, které využívali různí výrobci prachu tehdy. Lišit se mohla i hrubost prachu, která, stejně jako změny ve složení, také ovlivňuje rychlost jeho hoření. Zároveň je nutné mít na zřeteli, že ani čistota použitých látek nemusela být nejlepší. To vše tedy mohlo mít za následek odlišné vlastnosti každé jednotlivé „šarže“ prachu.
Dávka prachu užitá na jeden výstřel byla nejčastěji doporučována kolem jedné čtvrtiny až jedné třetiny hmotnosti dělové koule, ale i zde docházelo ke změnám, ať už s ohledem na přizpůsobování kvalitě prachu, tak i na cílenou regulaci dostřelu a ničivý efekt na cíl. Skloubení všech těchto aspektů tedy kladlo velké nároky na kvalifikovaný přístup při jeho výrobě a především na zkušenosti a znalosti obsluhy každého jednotlivého děla. Práci v tomto případě značně usnadňovaly i nástroje pro zkoušení účinnosti střelného prachu.