Společnost historického šermu - Flamberg | Žďár nad Sázavou

Dělostřelectvo na přesunu

Přesun dělostřelectva byl jedním z nejnáročnějších úkolů, se kterými se museli vojevůdci a především dělostřelci a pomocní vojáci první poloviny 17. století potýkat. S ohledem na stav tehdejších cest, který se navíc ještě zhoršoval vlivem špatného počasí, přeprava, obzvláště těžkých obléhacích děl, představovala náročný úkol organizačně i logisticky.

Jak zdůrazňuje i Robert Ward, patřilo k důležitým úkolům dělostřeleckých důstojníků zajistit pro každé dělo odpovídající počty tažných zvířat, nejčastěji koňů, kteří mohli být nahrazeni i voly.[1] Na jednoho koně bylo počítáno s přibližně 250 až 350 kg zátěží a například pouze samotná hlaveň 24liberního půlkartounu vážila okolo 2,5 tuny.[2] Pokud připočteme i hmotnost lafety a nutného vybavení, můžeme se dostat na údaj, který uvádí Peter Englund, totiž že pro přepravu celého děla této ráže bylo potřeba až 24 koní.[3] Nejlépe o náročnosti přepravy děl vypovídá výrok, který říká, že přesun baterie šesti obléhacích děl včetně prachu a munice na přibližně sto ran, vyžaduje užití přibližně 250 koní.[4] Podstatně lepší situace panovala u tříliberních děl plukovních, u kterých někdy postačoval pouze jeden kůň ve speciálním zápřahu.[5]

Pokud tedy vezmeme v úvahu i doporučené množství děl na armádu o síle 40 000 mužů (což je armáda více než dvojnásobná než např. v bitvě u Jankova, ale přibližně odpovídající počtu mužů na protestantské straně u Breitenfeldu), které Raimondo Montecuccoli doporučuje 4 půlkartouny, 6 osmikartounů, 8 falkonetů, 2 hmoždíře a 80 děl plukovních,[6] dostáváme se na obrovské množství živých zvířat, o která se musel někdo také starat. Přibližný počet lidí nutných pro tyto účely můžeme vypočítat ze sdělení, že „na potah o osmi koních pak měl připadat personál tvořený vozkou, jeho pomocníkem a dvěma pacholky.“[7] Pokud k těmto lidem připočteme i obsluhu děl, patrolu vykonávající vojáky a v neposlední řadě i spousty nevojenských osob, například rodiny, markytánky a další, zjistíme, jak početnou složku armády dělostřelectvo představovalo.

Přesun těžkého dělostřelectva navíc armádu, schopnou vyvinout rychlost mezi třemi až pěti mílemi za den, zdržovalo.[8] Rychlost byla schopna držet pouze lehká plukovní děla, a proto bylo logické, když byla těžká děla přesouvána odděleně, v případě možností například po vodě. Pokud to možné nebylo, přišli na řadu většinou další lidé, jejichž prioritním úkolem byla úprava cest, aby bylo možné po nich s takto těžkými a dlouhými povozy vůbec projet. Často tak docházelo k jejich rozšiřování, zpevňování atd. Pro ilustraci obtížnosti pohybu děla v zápřahu lze využít i údaj hovořící o tom, že pouhé šestispřeží (3 páry koní) s připojeným dělem mělo délku kolem 13 metrů a rádius zatočení na rovině 7,5 metru.[9]

Ne vždy bylo ale k dispozici dostatečné množství zvířat nebo bylo třeba dostat dělo do postavení, které jejich užití vylučovalo. V takovémto případě přicházela na řadu síla lidských paží. K přemístění děl byly užívány složité kladkostroje, rumpály a navijáky usnadňující manipulaci s těžkými i lehčími kusy.



[1] Ward, R.: Animadversions …, s. 108.

[2] Čermák, M. – Klučina, P. – Vilím, J.: Kronika dobývání … s. 99.

[3] Englund, P.: Nepokojná …, s. 184.

[4] Čermák, M. – Klučina, P. – Vilím, J.: Kronika dobývání … s. 103.

[5] Henry, Ch.: English …, s. 17.

[6] Montecuccoli, R.: Besondere …, s. 24.

[7] Klučina, P.: Třicetiletá …, s. 120.

[8] Matějek, F.: Morava …, s. 140.

[9] Wagner, E.: Třicetiletá …, s. 165.