Polní bitva představuje jeden z rozhodujících momentů válečného konfliktu, který má ovšem často velmi nepředvídatelný výsledek. To byl také jeden z důvodů, proč se většina velitelů raně novověkých armád takovýmto přímým střetům raději vyhýbala a preferovala unavení nepřítele složitými manévry.[1] To ovšem pochopitelně neznamená, že by k bitvám nedocházelo, třicetiletá válka je takovýchto střetů, v menším či větším provedení, plná.

Dělostřelectvo na počátku třicetileté války

Na počátku 17. století, stejně jako v prvních letech třicetileté války, nehrálo dělostřelectvo v polních bitvách významnější roli především z důvodů náročnosti přepravy, která byla zmíněna v předchozí kapitole. Tento fakt ovšem nijak nesnižoval účinnost děl, a proto pokud byla k dispozici, byla i užívána.

V bitvách počátku třicetileté války mělo dělostřelectvo charakter nepohyblivého prvku. To znamená, že bylo ještě před bitvou umístěno na předem stanovené místo, v ideálním případě i opevněno polním opevněním, a v průběhu bitvy neměnilo své pozice. Z tohoto důvodu bylo často dělostřelectvo využíváno pouze jako palebná podpora v začátku bitvy, která narušovala řady nastupujícího nepřítele. Případně jej držela v dostatečně uctivé vzdálenosti. Takováto kanonáda mohla mít zásadní vliv na morálku v nepřátelských řadách a mohla vést i k tomu, že se cílená jednotka dala na ústup. Odolat takovémuto psychickému nátlaku, kdy kolem jedinců svištěly závratnou rychlostí koule, které drtí, lámou a zabijí všude, kudy letí, byli schopni jen někteří.[2]  V momentě, kdy se do palebné linie dostaly vlastní jednotky, bylo nutné palbu přerušit. Tato na místě postavená děla se ale často stávala i snadnou kořistí, neboť v případě nepříznivého vývoje bitvy nebyla schopna ustupovat se zbytkem armády. Jediným řešením, pokud na něj zbýval čas, bylo zatlučení zátravek hřeby, které měli dělostřelci u sebe. To zabránilo nepříteli děla obrátit a využít k palbě do ustupující armády.[3]

Místo v bitevní sestavě

Statické rozmístění děl pak mělo v zásadě pouze dvě možnosti. Častěji, především kvůli bezpečnosti vlastních dělostřelců, byla děla umísťována doprostřed bitevní sestavy a střílela tak přímo před sebe. Méně často se pak používalo umístění děl na krajích bitevní sestavy, které umožňovalo střelbu takzvanou enfilade . To znamenalo křížovou palbu do nepřátelských jednotek a tedy i mnohem větší napáchané škody v nepřátelských řadách. Nevýhodou tohoto umístění bylo větší nebezpečí, že bude baterie dobyta nepřáteli, především jeho jízdními oddíly.[4]

Střelba přes vlastní jednotky se nepoužívala především proto, že ztrácela velkou část své efektivity. Je totiž nutné si uvědomit, že v době první poloviny 17. století byly do polních děl užívány pro střelbu na dlouhou vzdálenost jako munice pouze plné železné koule, nikoliv výbušné granáty.[5] Pro maximalizaci efektu střelbou koulí se proto využívala takzvaná střelba na jádro, někdy nazývaná i střelbou přes mířidla, což znamenalo střelbu vodorovně s terénem. „Devítiliberní dělo v takové poloze mělo dostřel přes 350 metrů. Koule se poté odrazila od země a letěla dalších 350 či 360 metrů a pak se zpravidla znovu odrazila s již poněkud zmenšenou silou. Osm ran z deseti se odrazilo nejméně třikrát. (Odraz závisel na tom, zda je terén rovný, nebo drnovitý a zbrázděný.) Koule se po celou dobu pohybovala ve výši muže. Mohla zabíjet a působit zranění po celé své dráze a při pravoúhlém průletu řídkou linií mužů za sebou zpravidla zanechala tři mrtvé a čtyři až pět zraněných. Taky se ale stávalo, že koule najednou zabila čtyřicet lidí - lidé i zvířata byli za vysokého kvílivého zvuku roztrháni. Z popisů bojů tohoto druhu víme, jak to vypadalo, když se bzučící střela zasekla do sevřené řady zpříma stojících mužů v kouřovém oblaku: do vzduchu nad útvarem vzlétl gejzír kusů zbraní, batohů, šatstva, odstřelených hlav, utržených rukou, odervaných nohou a jiných neurčitých částí těl.“[6] Tehdejší bojiště tedy nebyly posety krátery, jak si je dnes mnohdy představujeme, ale dlouhými rozrytými brázdami v zemi. Účinek takové střelby byl značně ovlivněn i velikostí děla, ze kterého byla koule vystřelena. Úsťová rychlost byla u všech velikostí děl přibližně stejná, kolem 500 metrů za vteřinu, ale větší koule tuto rychlost a tím pádem i účinnost udržovala podstatně déle. Wallhausen uvádí dostřel kartounu (42 lb) 1000 kroků, půlkartounu (24 lb) 900 kroků, čtvrtkartounu (12 lb) 750 kroků, osminy kartounu (6 lb) 650 kroků. [7] Tento dostřel měl pochopitelně vliv i na vyšší počet obětí.

Plukovní děla

Se zapojením Švédska do války se ovšem význam dělostřelectva v polní bitvě začal zvětšovat díky již v předchozích kapitolách popsaným reformám. Jejich součástí bylo i zavedení malých tříliberních polních děl se zkrácenou bronzovou, někdy i železnou, hlavní o hmotnosti kolem 140 kg a odlehčenou lafetou po bok pěších regimentů. O zavedení těchto děl, označovaných tehdy jako Drakes, se jako první pokusili Holanďané v čele s Mořicem Oranžským a jejich užití je doloženo už k roku 1622.[8] Nejvíce se ale prosadili až ve švédské armádě. Jejich výroba a přiřazování k jednotkám začalo roku 1629 a jejich počet poměrně rychle narůstal. Díky tomu bylo již v září 1631 na bojišti u Breitenfeldu 42 švédských plukovních děl. O tom, že se rozhodně nejednalo o neefektivní prvek, svědčí i fakt, že již o rok později, v listopadu 1632 při bitvě u Lützenu, disponovali plukovními děly i císařští, kteří tradičně trpěli nedostatkem dělostřelectva, kterýžto problém se snažil řešit i Albrecht z Valdštejna při svém druhém generalátu.[9] Alespoň na teoretické rovině měla mít každá pěší brigáda šest těchto děl, respektive každý křídelní prapor měl mít tato děla tři.[10] Je nicméně pravděpodobné, že k úplnému naplnění těchto počtů nedošlo, obzvláště na císařské straně.

Výhodou těchto plukovních děl byla schopnost manévrovat po boku pěchoty a poskytovat jí značnou palebnou podporu. Jejich největší výhodou byla malá náročnost na obsluhu, kterou tvořili pouze dva dobře sehraní muži s přesně rozdělenými úkoly. První měl na starosti nabíjení a odpalování děla, úkolem druhého pak bylo mířit pohybem s lafetou a přesouvat dělo vpřed, aby bylo v linii s postupující pěchotou.[11] S náročnějším posunem vypomáhali přidělení mušketýři. „Kadence, která byla až tři rány za minutu, a prostor, jejž kanon s obsluhou zaujímal, představovaly při palbě kartáči vyšší výkon než odpovídající počet mušketýrů.“[12] Efektivní dostřel koulí se u tříliberního děla pohyboval kolem 250 metrů, což sice nebylo v porovnání s většími děly mnoho, ale oproti mušketě s efektivním dostřelem kolem 75 metrů a pistole jen 25 metrů, je to stále markantní rozdíl. Jakmile se nepřátelské jednotky dostaly blíže než na zmíněných 250 metrů, byly kule zaměněny v kartáčovou střelu, někdy také nazývanou jako sekané olovo. Takováto kartáčová střela se skládala z přibližně 36 mušketových kuliček (jindy i hřebíky, kamení atp.) umístěných v plechové nádobce vkládané do hlavně, která se při výstřelu rozlétla. Dělo se tak změnilo ve zbraň připomínající velkou brokovnici.

Kartuše

Rychlost palby polních děl byla značně zvýšena zavedením takzvaných kartuší, které do určité míry nahradily nabíjení sypaným prachem přímo do hlavně, které bylo podstatně pomalejší a které bylo nadále užíváno především při obléhání. Kartuše představuje v podstatě první improvizované náboje, které byly tvořeny pytlíkem se střelným prachem, někdy spojeným s koulí, případně s nádobou na kartáčové střely. Výrobu takovéto kartuše popisuje William Eldred takto: „Pro tvé kartuše, které jsou vyrobeny z textilu, potřebuješ látku o délce čtyř koulí, šířce tří a také musíš nechat část na lem o šířce půl palce. A podobně pro spodní lem a pro vršek a dno.

Ale pro kartuše papírové, od půlkulverinu dolu, musíš mít pro každý kus Firmer (pravděpodobně se myslí dřevěný či podobný váleček o stejném průměru jako ráže, pozn. autora) … Musíš vzít papír a narolovat jej na Firmer, poté jej slepit pastou či škrobem a stejně tak dno a poté to z Firmru sundej, nech uschnout, dokud nemáš příležitost k užití. Toto má být naplněno podle návodu dělmistra do délky kolem čtyř koulí. (překlad autora)“[13]

Robert Ward pak k tématu kartuší ještě dodává, že je třeba při jejich výrobě zohledňovat kvalitu prachu a také upravovat kartuše pro dělo, které je již zahřáté střelbou.[14]

Nová role velkých děl v bitvě

Reforma dělostřelectva se ovšem dotkla i děl větších, než byla ta plukovní. Především byly ve švédské armádě jako největší zavedeny půlkartouny o ráži 24 liber, které byly i při obléhání dostatečné. Nároky na obsluhu byly pochopitelně oproti plukovnímu dělu znatelně vyšší. Tvořilo ji obvykle devět specialistů a až 20 přidělených pomocníků, jejichž úkolem bylo mimo pomoci při nabíjení a přesunu i skládání děla, tzn. umístění hlavně do lafety pomocí kladky.[15] Tato děla měla také odlehčené lafety pro snadnější manipulaci. Neznamená to, že by se dostala v průběhu bitvy do výrazného pohybu jako děla plukovní, ale mohla být snáze umísťována do míst, která jejich využití zefektivňovaly. Baterie několika dobře postavených děl mohla mít totiž na vývoj bitvy zásadnější vliv, než několik desítek děl umístěných špatně. A přesně tohoto efektu byli schopni využít švédští dělostřelečtí důstojníci v bitvě u Jankova, která je zářným příkladem bitvy hodnocené jako vítězství, na kterém nesli lví podíl právě dělostřelci.

I přes původní zdání nevhodnosti terénu, dokázali Švédové rozmístit i svá nejtěžší 24 liberní děla na kopce v okolí předpokládaného bojiště. Nemalou měrou jim v úsilí napomohl i mráz, který přesun těchto děl usnadnil. A tak, když došlo k rozpoutání samotné bitvy, najel maršál Götz se svými jezdci do úzké úžlabiny mezi dvěma kopci a rybníkem, která se proměnila v past. Ta byla dovršena útokem švédské pěchoty a v následujícím boji padl kromě mnoha ostatních i samotný Götz. Na vývoji bitvy nedokázal nic změnit ani vrchní velitel císařské armády Hatzfeld, který padl do zajetí, ze kterého poslal císaři zprávu o této bitvě.[16]

Postavení děl na svazích umožňovalo Švédům nejen střelbu přes vlastní jednotky, ale i umístění děl do linií nad sebe, které mohli střílet současně. V kombinaci s použitím kartuší i u velkých děl, znamenala takováto dělostřelba pro císařské prakticky katastrofu. Její konkrétní podobu vykreslil vynikajícím způsobem Peter Englund: „V baterii šestiliberních děl, která zahájila palbu proti blížící se jízdě na maximální vzdálenost, mohlo každé dělo vystřelit jedenáctkrát buď koule, nebo sekané olovo, než ji ohrozily nepřátelské kordy, a střelba do té chvíle připravila útočníka v průměru o čtyřicet jezdců na každé dělo. Při střelbě na útočící pěchotu stihlo každé dělo vypálit celých šestatřicet ran, což znamenalo okolo 120 mrtvých a raněných na jednu hlaveň.“[17]  Vynásobíme-li tyto počty obětí počtem přibližně 60 švédských děl různých ráží, jeví se udávaný počet 4000 padlých císařských vojáků (ze 17 000 přítomných) jako nikterak překvapivý.[18] Pokud bychom si chtěli bitevní pole po takovéto řeži přiblížit prakticky, objeví se hrůzostrašný obrázek, který poskytují dobové rytiny a obrazy. Země pokrytá znetvořenými těly s utrhanými končetinami v nepřirozených polohách, smíšených s těly mrtvých koní ležících v polohách ještě bizarnějších a děsivějších.

Jediné, co mohlo nepřítele od následků dělostřelby uchránit, tak byl pouze protiútok na střílející děla. Mimo to už snad jen déšť, který ale komplikoval střelbu všem, a do jisté míry hrálo svou roli i množství kouře. Pokud vezmeme v úvahu baterii například čtyř dvanáctiliberních děl, která střílejí salvou, dostaneme se na jednu salvu ke spotřebě kolem 9 kilogramů střelného prachu. U jedné salvy ale většinou nezůstalo a takovéto množství vytvoří i značné množství dýmu. Pokud tedy nefouká vítr, který je jediný schopen tento kouř více rozhánět, musíme počítat s tím, že se s přibývajícím časem trvání bitvy viditelnost radikálně snižuje, někdy i k neuvěřitelným pouhým čtyřem krokům.[19]